Ledvinová kolika
Jen krátký příběh, který končí ještě dobře a může se stát komukoli bez ohledu na věk, pohlaví, stravu či pitný režim. Z větší části skutečnost se špetkou fantazie, trochou nadsázky a kapkou humoru, ačkoli to žádná legrace vůbec není. Možná se v něm najdete:
Jedete jednou takhle autem, prozpěvujete si svou oblíbenou píseň, kterou právě hrají v rádiu a je vám fajn. Cítíte se skvěle, život je krásný a nechybí vám vůbec nic. Ještě, než dorazíte domů, zajedete natankovat, abyste na zítra měli plnou nádrž, až pojedete do práce. Kdyby vám auto přestalo jet kvůli nedostatku benzínu na dálnici, tak to byste rozhodně nepřežili. To by byla ostuda, protože nemáte ani náhradní kanystr a neradi byste to někomu vysvětlovali, natož škemrali o trochu benzínu na dojezd k benzínové pumpě.
Ještě asi 10 km a budete doma, kam se nesmírně těšíte. Čekají vás děti a milující protějšek. Za celý den v práci toho máte více než dost a už se těšíte, až si doma dáte skvělou večeři a lahvinku pivečka, které jste kvůli řízení auta celý den nesměli. Přemýšlíte o svém životě a jste rádi, že máte takové bezvadné zázemí domova, kam se rádi vracíte. Vtom ucítíte lehký tlak v levé straně zad, a tak si poposednete na sedačce za volantem. Tlak však neustává. Provoz na dálnici pomalu houstne, blížíte se k městu a auta se začínají houfovat. Asi se také už všichni touto dobou těší domů, pomyslíte si. Bolest v zádech začíná být stále intenzivnější a neustálé poposedávání za volantem nijak nepomáhá, aby se vám od stoupajícího tlaku v zádech ulevilo. Rádio najednou samo zesílí - hlášení dopravní situace. To jste se lekli! Z tlaku v zádech se rázem stává nepříjemná bolest, která vám začíná vystřelovat do levého boku. Co to je? Začíná vám brnět levá noha a přestáváte jí pomalu cítit. Musíte zastavit, protože necítíte, že mačkáte spojku! Naštěstí je za 1 km benzínová čerpací stanice, kde jste sice vůbec nechtěli tankovat ani stavět, ale musíte. Hodíte blinkr a najedete do pravého pruhu. Míjíte tankovací pistole a zajíždíte s vypětím posledních sil na parkoviště pro osobní vozy. Zastavíte auto, vypnete motor a předkloníte se na volant. Bolest nabírá na intenzitě, cítíte, jak vám někdo bodá nůž do zad. Začínáte se potit a boucháte pěstmi do volantu. Nemůžete se ani hnout! Levá noha jakoby vám ochrnula, necítíte chodidlo. Pane Bože, co se to děje?! Otevřete dveře auta a snažíte se vystoupit, ale místo toho jenom vypadnete z vozu, protože na levou nohu nemůžete ani došlápnout. Zvedáte se s obtížností a předkláníte se opřeni jednou rukou o auto a druhou rukou si držíte levou stranu zad a bok. Vůbec nechápete, co se stalo a co se s vámi vlastně děje, protože nikdy jste takovou šílenou bolest neměli. Pociťujete, že z boku vám bolest najednou začíná vystřelovat až do třísel. Nevíte, co si máte držet dříve, jestli záda, bok nebo si strčit ruku mezi nohy. Hledáte polohu, která by vám ulehčila trápení, ale máte dojem, že žádná taková poloha neexistuje. Na čele vám vystoupil studený pot a po těle cítíte zimnici, ačkoli vám vnitřek vozu před chvílí ukázal venkovní teplotu 21°C. Rozpínáte se u krku a jste v předklonu, chce se vám zničehonic zvracet. Asi jste něco špatného snědli, něco, co vám nesedlo, pomyslíte si a saháte po láhvi s vodou, kterou máte ve dveřích auta. V krku vám vyschlo a cítíte potřebu se napít. Ruce se vám klepou, takže sotva držíte plastovou láhev, aby vám neupadla. Najednou se začnete dávit. Láhev vám vyklouzne z ruky a spadne na zem. Snažíte se dobelhat až k vysazenému malému stromku hned vedle auta, abyste si nepozvraceli vstup do auta a hlavně boty. Klekáte si na obrubník a už se to z vás řine samo. Trochu pocítíte úlevu, ale bodání nepřestává. Otočíte se na bok a snažíte se posadit na obrubník. Že sedíte skoro na zemi a máte světlé kalhoty? To je vám úplně jedno, hlavně si už přejete konec té šílené bolesti. Vzpomenete si na dětství a chce se vám zavolat na pomoc maminku. Sice chápete, že vám pomalu táhne na čtyřicet, ale maminka by vám určitě pomohla, jenže nikdo kromě vás tu není. Jste celí schvácení, upocení a cítíte potřebu pláče. Zhruba po hodině válení se po asfaltu na čerpací stanici, kde momentálně není ani živáčka, začínáte pociťovat mírnou úlevu. Přechází to, pomyslíte si. Konečně! Snažíte se vstát ze země a v předklonu se dobelháte ke kapotě vozu. Dveře máte otevřené a vůbec se nezabýváte tím, že klíče máte v zapalování. Kdyby někdo nasedl a auto vám ukradl, bude vám to v tento moment zcela jistě jedno. Cítíte, jak bolest ustupuje a už se můžete lehounce postavit a zatížit levou nohu. Shýbnete se pro plastovou láhev, která se zakutálela k pravému kolu auta. Zvednete ji a přitisknete k ulepeným oschlým rtům. Fuj, máte příšernou pachuť v puse! Hledáte v kapsách nějaké kapesníky nebo ubrousky, abyste se vysmrkali a otřeli zpocený obličej. Bolest se stává lépe snesitelnější, dokonce se můžete posadit na sedadlo auta jako člověk. Ruce se vám sice stále klepou, ale bolest naštěstí přechází. Podíváte se na hodinky a zjistíte, že touhle dobou byste byli už dávno doma. Místo toho tvrdnete na čerpačce a čekáte, až si znovu budete moci sednout za volant, aniž byste někoho na dálnici neohrozili tím, že se na sedadle kroutíte jako žížala a vaše pozornost je na mizivé úrovni. Po zhruba hodině a půl se cítíte tak, že znovu startujete auto. Bolest v zádech ustoupila a vy můžete ždímat triko a z čela si stále otíráte kapky potu. Rozjedete znovu auto a napojíte se na dálnici. Raději zůstanete v pravém pruhu s rychlostí 80 km/h. Jen ať jste klidně za svátečního řidiče a všem pro smích, že se šinete se svým sportovním vozem na dálnici jako šnek, hlavně, že dojedete domů…
...doma vás všichni přivítají svým typickým způsobem: Děti zavolají svůj pozdrav od počítačů a váš milovaný protějšek z kuchyně. Večeře? Kdepak, dneska nebudete. Dáte si jenom to pivo. S chutí si nalijete skleničku piva a celou naráz ji vypijete. Dolijete ještě a položíte dopitou sklenici na stůl. Musíte do koupelny, a to ihned! Shodíte ze sebe propocené špinavé věci a vklouznete do sprchy. Vařící voda vám dělá dobře. Přemýšlíte, co to bylo? To jste ještě nikdy nezažili, takovou příšernou bolest. Žaludek? Možná. Přemýšlíte dál o svém dni, co jste jedli. Fazole s bramborem, tak ty máte rádi, proto jste si je dali. Obyčejná voda k pití, tak to také máte rádi. Jestli to nebylo něco z včerejška či předvčerejška? Pátráte v paměti a přicházíte na to, že jste nepřišli vůbec na nic, čím by to mohlo být. Vyklouznete ze sprchy, osušíte a navoníte se. Usedne na sedačku před televizí a cítíte, jak se vám začínají klížit oči. Všem oznámíte, že si jdete lehnout do ložnice. Protějšek na vás s podivem kouká a zeptá se, jestli se cítíte dobře. Odpovíte, že ano, že jste jen trochu unavení. V ložnici ihned usnete…
…v noci vás vzbudí nutkání na toaletu. Sotva sesunete nohy z postele, urputná bolest začíná znovu. Ne! Bědujete už nahlas, ale není vám to nic platné. Potřebujete si nutně odskočit, ale vtom se spouští další nekončící peklo! Bolesti opět nabírají na obrátkách a příšerné pálení, řezání v podbřišku, vystřelující až do třísel, vás opět donutí kleknout si před záchodovou mísu. Opět se vám zvedá žaludek, tentokráte však naprázdno. Objímáte záchodovou mísu a z očí se vám nezadržitelně řinou slzy. Proč to mám – a vlastně za co? Musíte do nemocnice, bleskne vám hlavou a vytočíte známé číslo. Za pár minut uslyšíte zvonek u dveří, za kterými stojí dva pánové v červenožlutých stejnokrojích. Podpírají vás a nakládají vás spolu s doklady a mobilem do sanity. Jen tak, v pantoflích a županu, který vám jeden z nich pomohl sundat z věšáku v koupelně. Přijíždíte do nemocnice. Sesype se kolem vás spousta lidí, převážně sestřiček: Jedna zavádí kanylu, druhá měří tlak, třetí vám nasunuje na prst cosi s dlouhou šňůrou, čtvrtá vás ukládá na lůžko, další odebírá krev a jiná vám vrazí do ruky zkumavku na moč. Jenže vy ležet vůbec nemůžete. Kroutíte se na posteli, kroutíte se vedle postele a dokonce i pod postelí. Nepomáhá vůbec nic! Poloha, při které byste pocítili úlevu od bolestí, neexistuje! Po příchodu lékaře a výsledků z vyšetření lékař dává pokyn k aplikaci něčeho, co nazval jako Algifen. Konečně se vám trochu uleví a ihned vás posílají na vyšetření CT. Ležíte na jezdící posteli a už zase začínáte pomalu cítit tupou bolest v zádech a v boku. Jen to ne! Tajně doufáte, že když jste v nemocnici, tak tady už bolestí trpět nebudete. Ovšem opak je pravdou! Lékaři nemohou každou chvíli do nikoho pumpovat tišící látky proti bolesti. Odjíždíte na křesle z vyšetření CT zpět na svou postel a čekáte, co ukáže vyšetření CT. Po půl hodině čekání se vám zase bolest stupňuje. Kroutíte se a doufáte, že jakmile bude vyšetření, píchnou vám "něco" a vy půjdete domů. Omyl! Vyšetření CT prokáže kamínek v močových cestách větší než 5 mm a lékař vám sdělí, že je nutná hospitalizace. Cože? Zděsíte se už při pomyšlení na slovo nemocnice. Jaký kamínek, ptáte se udiveně? Lékař vám vše vysvětlí, ale vy jen kroutíte hlavou, že jste v nemocnici nikdy nebyli hospitalizováni, jste abstinenti – no, snad jenom to pivo, to máte rádi a občas víno, ale jinak nepanákujete, vody vypijete denně více než 2 litry a ledvinovou koliku, jak to nazval lékař, máte úplně poprvé. Lékař namítne chybnou stravu, jenže tu vy obratem vyloučíte, protože víte, že se stravujete dobře. Že jíte nadbytek masa a uzenin? Ale vždyť vy jste téměř vegetarián! Vyloučeno! Moment, bleskne vám hlavou! Vzpomínáte si, že jste jedli hodně fazolí a odšťavňovali hektolitry červené řepy. To je přece zdravé nebo ne? Dostáváte poučení, že to sice je, ale nikoli v nadměrném množství. No jo, vždyť vy to přece víte! Takže jste jednoduše zapomněli, že fazole a červená řepa vám klidně mohly způsobit ledvinový kámen. Zvýšený obsah purinů je oxidován na kyselinu močovou a ta se má vyloučit z těla pryč, jenže při nadbytku kyseliny močové se mohou tvořit krystaly a nemoc zvaná dna či močové kameny, což je zrovna váš případ. Není prý vyloučena ani dědičná metabolická porucha, jak vám sdělí lékař. Uf! Doufáte, že je to z té řepy, ze které si vlastně celkem pravidelně připravujete ranní šťávu nalačno už nejméně půl roku a fazolí, kterými jste se u dnešního oběda doslova napěchovali. Bingo!
Jenže to už vás vezou na pokoj, protože kámen nad 5 mm vyžaduje hospitalizaci. Lékař vám vysvětlí, že pokud by kámen nevyšel a neměli by ho pod kontrolou, může takový větší kamínek poškodit funkci ledvin! To přece ne! Musíte tu proto zůstat. Lékaři vás budou monitorovat, dostanete vypuzovací léky, budete hopsat, a pokud kámen nevyjde sám, musí vám ho rozbít či stáhnout pod narkózou pryč z těla. Bože! Vytřeštíte oči, protože si vůbec nedokážete představit, že byste měli skončit na operačním sále! Kvůli řepě a fazolím! Dostanete dva malé oranžové prášky a jednu tobolku a už vás odváží na pokoj. Musíte prý hodně pít! Cítíte stále bolesti, jsou sice mírnější, ale pořád to urputně bolí. Sestřička vám zavede fyziologický roztok do kanyly a jen tiše ležíte. No, ležíte – spíše se procházíte, ohýbáte, poposkakujete, kroutíte kolem postele, protože držák na roztok je napevno přidělaný k posteli. Musíte nutně na toaletu, a tak poprosíte sestřičku o odpojení z kanyly. Dobelháte se na toaletu a snažíte se ze všech sil trefit se do mísy. Zvládáte to! Uf! Obrovská práce! Vracíte se k posteli, jste unavení, schvácení a slíbili byste cokoli, jen aby už ty bolesti konečně přestaly. Usnete vyčerpáním...
…probudíte se za dvě hodiny opět s napojenou hadičkou vedoucí z roztoku nad vaší hlavou a zjistíte, že jsou s vámi na pokoji ještě další chudáci, kteří mají podobné problémy jako vy. Jsou snad už v důchodu, až tak vám připadá jejich věk. Zděsíte se jejich podivných pytlíků připnutých k pasu nebo visících u postelí. Už pomyšlení na operaci vám rozpumpuje tep! Vzpomenete si na slova lékaře – hopsat a hodně pít! Ihned se dáváte do práce. Chudáci ti, co leží pod vámi, protože jim dupete nad hlavou tak, že sloni chodí tiše jako myšky. Voda! Kde je voda? Vezmete si kelímek na nočním stolku u postele a chcete si jít načepovat vodu, ale – zase máte tu hadičku. Opět voláte sestřičku a žádáte o odpojení. Konečně si načepujete vodu. S chutí se napijete, ještě, ještě a ještě. Zvoní vám mobil, kde se ozve váš milovaný zlatý miláček, kdeže to jste? Vůbec jste se vedle něho ráno neprobudili! Odpovíte a na druhé straně aparátu se ozve vyděšený hlas. Ubezpečíte, že jste v pořádku a vyprávíte, co se s vámi celou noc dělo. Už jste klidní, bolesti ustávají, ale jste stále unavení. Odhopsáte si celý den, jste přece velcí sportovci. Ještě minulý týden jste brázdili na horském kole vrcholky hor, v létě hrajete tenis, v zimě lyžujete a dneska tu ležíte jako lazaři. Posmutníte, ale nevzdáváte to. Hopsáte a hodně pijete. Večer usínáte vyčerpáním…
…ráno vás probudí namířená pistole na čelo! Fuj, to jste se lekli! Takhle v půl šesté ráno se v nemocnici pravidelně měří teplota. Už neusnete. Začíná frmol, dveře se netrhnou. Nabízejí vám čisté prádlo, za chvíli nesou všem další léky, poté přichází uklízečka a chce vytírat, a když už si myslíte, že dveře konečně zaklaply, dveře se znovu otevřou a přichází vizita. Vyslechnete si celou plejádu hovorů a až konečně průvod dorazí k vaší posteli, cítíte potřebu přikrýt si i hlavu, aby vás nikde nenašli. Kouká se na vás asi deset lidiček v bílých pláštích, z nichž jeden má hlavní slovo. Musíte znovu na sono vyšetření, aby se zjistilo, kde je váš kamínek. Tak za hodinu, až budete cítit potřebu toalety. Doušouráte se přes dlouhou chodbu až ke dveřím s nápisem SONO a čekáte, až zavolají vaše jméno, cítíte se jako moucha s naplněným balónem dohromady. Vtom slyšíte, že vás volají, a tak vejdete. Leháte si na lehátko a lékař sleduje na černobílé obrazovce jakési fleky, kterým nerozumíte. Kamínek je na stěně močového měchýře. Hurá, takže se posunul! Teď už zbývá jen ho dostat ven. Musíte ho prý cítit, až bude vycházet ven nebo rovnou cinkne. Na toaletě máte uši nastražené jako rys, ale nic neslyšíte, ani nic necítíte. Celý zbytek dne hopsáte a napájíte se, jako kdybyste přešli celou Saharu. Odpoledne dostáváte zase dva malé oranžové prášky. Noc je klidná. Jen ráno ještě za tmy vás vzbudí zase ta pistole nad vaším čelem - začínáte si pomalu zvykat na režim nemocnice…
Další den lékař konstatuje, že je kamínek pryč. Nikde není. Jak že? To už vyšel? Asi ano, ale vy jste nic neslyšeli, ani nic necítili. Bolesti žádné nemáte, a tak jdete domů. Hurá! Balíte si věci s nadšením a voláte domů, aby pro vás někdo přijel – vždyť máte jenom pyžamo a župan! Teď už si na tu řepu s těmi fazolemi dáte určitě pozor, protože absolvovat znovu ledvinovou koliku už byste opravdu již nikdy více nechtěli. Dostáváte obrovskou chuť na špenát. Puriny! Tak snad někdy příště a opravdu jen jednu porci. Teď hlavně potraviny s vysokým obsahem KYSELINY LISTOVÉ a čajíčky na LEDVINOVÉ KAMENY…
Klobouk dolů přede všemi, co ledvinovou koliku prožili a nadále se s ní potýkají! Skákejte, hopsejte, sportujte, dostatečně pijte a jezte rozmanitou stravu, protože všeho moc škodí a ani jednostranný příjem potravin či tekutin i přes jejich příznivé účinky na naše zdraví není očividně pro nikoho zrovna to pravé ořechové…
27.1.2015
|